THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Méně skladbově vyvážené a méně zvukově vydařené dvojče předchozího alba „Practice What You Preach“ (1989), tak lze hbitě jednou větou popsat čtvrtou řadovku „Souls Of Black“ (1990) od TESTAMENT – v té době stále ještě nerozlučné pětice sympatických thrashers od zátoky poblíž San Francisca. Protože právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let hudbě TESTAMENT dění na zámořské metalové scéně přálo, rozhodli se kluci po poradě s jejich vydavatelskou firmou pro bleskové nahrávání dalšího albového nástupce, který si měl jednak zachovat zpěvnější formuli thrash metalu, reprezentovaného předchozí nahrávkou „Practice What You Preach“ (1989), ale zároveň o něco přidat na tvrdosti, důraze a energii, tedy atributech příslušnících spíše prvním dvěma albům.
Zkrátka úkol byl jasný, co nejrychleji nahrát konkurenceschopného nástupce „Practice What You Preach“, pokud možno vychytat všechny jeho mouchy a vyrazit ve společnosti SLAYER, MEGADETH a SUICIDAL TENDENCIES na putovní klání „Clash Of The Titans“, které se na podzim roku 1990 nekompromisně přehnalo Evropou. Zhruba necelý rok po vydání předchozího alba tak už TESTAMENT spěchají znovu do studia, tentokrát s novým producentem Michaelem Rosenem, který překvapivě nahradil osvědčeného Alexe Perialase, což možná bylo tím pravým důvodem skutečnosti, že se výsledek nedostavil v požadované zvukové kvalitě. Zvuk „Souls Of Black“ je totiž bezpečně nejhorším ze všech jejich dosavadních výtvorů. Kytarový sound je rozvrzaný, nesemknutý, málo průrazný, ještě že jej drží znovu výborné hráčské výkony, zejména ten Skolnickův, jehož kytarová sóla nám zde předvádějí doslova balet a tak se na neuhlazených chuchvalcích kytarového hluku prohánějí s ladností vodního ptactva. Bicí na nové nahrávce působí ještě hůře než kytary, jakoby zde Louie Clemente bouchal do dutých umělých škopků, protože jejich zvuk je vysloveně tupý. Co se kvality samotných skladeb na „Souls Of Black“ umístěných týká, pod jeho úroveň už se později z diskografie TESTAMENT dostal snad jen brutální album „Demonic“ (1997), na kterém kapela zahodila veškeré své přednosti kvůli vytvoření jakéhosi celkem neosobitého thrash-deathu a Chuck Billy na něm taktéž nepochopitelně popřel svoji vysokou hlasovou kvalitu i identický výraz ve prospěch bohapustého řvaní ve stylu Burtona C. Bella a Maxe Cavalery. To je však hudba budoucnosti, přenesme se znovu do roku 1990.
Od úvodního kytarového intra „Begining Of The End“ a nástupu praskavých kytarových riffů „Face In The Sky“ až po závěrečnou „Seven Days Of May“ působí album tak nějak suše, bez překvapení, téměř bez osobitých míst. Nebýt vynikající balady „The Legacy“, ve které se kromě Skolnicka blýskne zejména Chuck Billy, řekl bych, že je album sbírkou průměrných a velmi podobných metalových skladeb od kapely, která sice má co nabídnout, jen si letos potřebovala část své produkce někam ulít. Pokud budu hledat dál, objevím tři písně, které stojí za zmínku – titulní „Souls Of Black“ s poměrně netradiční melodikou, důraznou riffopalbu „Falling Fast“ a „One Man´s Fate“, která upoutá výbornou zpěvovou linkou a hustými riffy v závěru ozdobenými skvělým sólem Alexe Skolnicka. Za připomenutí stojí ještě závěrečná skladba „Seven Days Of May“, která se zabývá tragicky potlačenými studentskými bouřemi na náměstí Tchien-an-men v Číně. Nebýt tedy několika výborných skladeb, bylo by album „Souls Of Black“ vysloveně průměrným thrash metalem a to bylo na TESTAMENT v jeho nejúspěšnějších letech opravdu málo.
Na jedné straně několik skvělých písní v čele s „The Legacy“ a tradiční kvalita dvojice Billy-Skolnick, na straně druhé uspěchaná práce ve studiu, bídný zvuk a slabá produkce.
Chuck Billy
- zpěv
Alex Skolnick
- kytara
Eric Petterson
- kytara
Greg Christian
- baskytara
Louie Clemente
- bicí
1. Beginning of the End
2. Face in the Sky
3. Falling Fast
4. Souls of Black
5. Absence of Light
6. Love to Hate
7. Malpractice
8. One Man's Fate
9. The Legacy
10. Seven Days of May
Titans Of Creation (2020)
Brotherhood Of The Snake (2016)
Dark Roots Of Earth (2012)
The Formation Of Damnation (2008)
Live In London (DVD) (2005)
First Strike Still Deadly (2001)
The Very Best Of Testament (Best Of) (2001)
The Gathering (1999)
Signs Of Chaos (Best Of) (1997)
Demonic (1997)
The Best Of Testament (Best Of) (1996)
Live At The Fillmore (Live) (1995)
Low (1994)
Return To The Apocalyptic City (EP) (1993)
The Ritual (1992)
Souls Of Black (1990)
Practice What You Preach (1989)
The New Order (1988)
Live At Eindhoven (Live) (1987)
The Legacy (1987)
Datum vydání: Úterý, 9. října 1990
Vydavatel: Megaforce / Atlantic Records
Stopáž: 39:17
Produkce: Michael Rosen
V perspektive diskografie teto legendy je SoB asi opravdu nejnize (predevsim slabsi produkci).. Cest vyjimkam (napr. titulni, The Legacy..) Presto se stale jedna o kvalitu.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.